BLAHOSLAVENÝ EDMUND BOJANOWSKI
zakladatel Kongregace sester Služebnic NPM
ŽIVOTOPIS
bl. Edmund Bojanowski se narodil 14. listopadu 1814 v Grabonogu v polské šlechtické rodině. K opravdové víře a zbožnosti jej vychovávala jeho matka. Své dětství prožil v blízkosti mariánského poutního místa Gostyń (zde je také umístěna socha Panny Marie bolestné, u níž jeho matka vyprosila, pro svého tehdy čtyřletého syna, uzdravení z vážné nemoci). Slabé zdraví jej však provází po celý život. Byl proto zpočátku vyučován domácími učiteli, kteří si všimli i podporovali jeho literární a hudební nadání. V 18 letech odchází na universitu do Vratislavi a po smrti rodičů, která se jej hluboce dotkla (ve svých 22 letech zůstává bez blízkých příbuzných), odjíždí do Berlína studovat krásná umění. Svou laskavou, chápající a mírnou povahou si získal mnoho přátel, kteří mu byli názorově i citově blízcí. Brzy však ztrácí i tuto životní oporu. Z důvodu zhoršující se plicní nemoci musí po dvou letech studia opustit a po krátkém léčení se vrací do Grabonogu, který zdědil po rodičích. A právě v této situaci, bez možnosti na společenské uplatnění, bez dostatečného finančního zajištění, bez rodinného zázemí, začíná jeho životní povolání.
V okolí jeho domu, kolem cesty, kterou Edmund Bojanowski téměř denně chodíval na mši svatou na Gostyń, se krčily vesnické chalupy, a v nich žili prostí rolníci, chudobní chalupníci. A Bůh otevřel jeho oči i srdce. Přesto, že sám byl šlechticem, všímal si života i problémů těchto prostých lidí. Začal je navštěvovat, rozmlouvat s nimi. Svým prostým a laskavým vystupováním si získal jejich důvěru. Viděl jejich prostou lidovou zbožnost, dovídal se o jejich problémech, viděl též nebezpečí, která těmto lidem hrozila. Chudobu, která vzrůstala z důvodu průmyslového rozvoje měst, morální i náboženský úpadek, který přicházel současně se ztrátou lidových i národních tradic, které byly, v tehdy rozděleném Polsku, úmyslně přehlíženy a potlačovány. A tak se starost o tyto lidi a snaha pomoci jim staly jeho životním úkolem.
Pomáhá ve všech oblastech jejich života. V oblasti osvěty (vydává vesnické časopisy, sbírá lidové písně a zvyky, otevírá lidové čítárny), zdravotnictví (otevírá ve svém domě lékárnu, v době cholery sám navštěvuje nemocné, pomáhá, těší, přivolává kněze k umírajícím, angažuje se pro zřízení špitálu), charitativní pomoci (po epidemii zakládá sirotčinec, sám rozdává almužny, organizuje rozdávání polévky pro chudé, sám prosí, sbírá finance pro další pomoc). Jako nejdůležitější se mu však jeví oblast výchovy a to zvláště těch nejmenších dětí. Ví, že počáteční výchova tvoří základ a má vliv na celý život člověka. Na takový úkol však jako jednotlivec nestačí. Rozhoduje se proto založit organizaci, která by se tohoto úkolu ujala.
3. května 1850 otevírá první "vesnickou opatrovnu" v Podrzeczu. Kongregace sester Služebnic se stala Edmundovým životním dílem. Až do své smrti byl jejím představeným, sestavil první řeholi, ve které zachází až do nejdrobnějších podrobností ohledně zařízení opatroven i obydlí pro sestry. Staral se o všechny sestry (dokladem toho je množství dopisů, které se dochovaly), každá jejich starost byla i jeho starostí, každá radost, jeho radostí, každý smutek jeho smutkem. Mnoho sester osobně učil, poučoval o duchovním životě, půjčoval nebo doporučoval literaturu. Za všechny sestry se modlil.
Těsně před svou smrtí (zemřel 7. srpna 1871 v Górce Duchowe) zanechal sestrám svou životní závěť. Doporučuje v ní především prostotu, klade ji jako podmínku Božího požehnání pro kongregaci. Na první místo pak staví lásku, především lásku mezi nejbližšími, mezi sestrami v kongregaci. Ostatní pak odevzdává vedení Ducha svatého, který je všude tam, kde panuje opravdová křesťanská láska.
